Jdou tři želvičky po poušti a uvidí kelímek. "Vezmeme si hо? Nevezmeme? Vezmeme? Ale přeci si hо nebudeme brát, když do něj nemáme co dát."
Tak si kelímek nevzaly. Šly dva roky, až došly k oáze.
"Konečně voda, ale nemáme jí do čeho dát, jedna z nás se musí vrátit pro kelímek. Střihneme si."
Padlo to na třetí želvičku:
"Tak dobře, já pro něj dojdu, ale musíte mi slíbit, že se beze mě nenapijete vody."
"Slibujeme, slibujeme."
Uplynuly čtyři roky a želvička nikde. "Tak už se napijeme," povídá první.
"Slíbily jsme jí, že na ní počkáme, tak to ještě chvíli vydržíme." povídá druhá.
"Ale já už mám velkou žízeň. Už nechci čekat." povídá první želvička.
"Tak jo, tak se napijeme." odpoví ta druhá.
Třetí želvička vyleze z křovíčka a povídá:
"Tak holky, to teda ne, když si nedůvěřujeme, tak já nikam nepůjdu!"
0