Mojžíš sešel z hory na špatné straně. Nikde nikdo, tak se vydal jedním směrem a po několika týdnech konečně došel k osadě, kde na poli pracoval muž a ten Mojžíšovi vysvětlil, že je ve Španělsku. Mojžíš s sebou samozřejmě pořád měl kamenné desky s deseti přikázáními a docela se těšil, až se jich zbaví. Tak se zeptal, jestli by ten Španěl o nějaká nestál, a dává příklad: „Tak třeba, nepožádáš manželky bližního svého.”
„Ne, tak to nepůjde,” odvětí farmář. „Vždyť já každou chvíli obšťastňuju pekařovu ženu, moje manželka si to občas rozdá s řezníkem a moje vdaná dcera, ta skoro s každým hostem, co se tu objeví. Víte, my Španělé jsme trošku moc horkokrevní na taková přikázání.”
Mojžíš se tedy zeptal na směr a vydal se zpátky do Palestiny. Po pár stech kilometrech už hо moc bolely ruce, tak se pokoušel udat nějaké to přikázání v Itálii.
„Třeba tady jedno, nepokradeš!”
„Ne, vy snad nevíte, kde jste?!” diví se italský rolník. „Vždyť já nemám snad jedinou věc, kterou bych neukradl, a neznám nikoho, kdo by si věci opatřoval jakkoliv jinak. Radši se spakujte a zmizte!”
Po dalších pár stech kilometrech natrefí Mojžíš na židovského pastevce a nabízí mu, jestli nechce nějaká přikázání. Žid se zeptá: „A co to stojí, takové přikázání?”
„Nic, to je úplně zadarmo!”
„No, to je báječné! Já si jich vezmu všech deset!”
0