Skip to main content
Paní učitelka si zavolá děvčata a navádí je: „Holky, až bude Pepíček zase mluvit sprostě, odejděte ze třídy.”
Holky souhlasí. Učitelka vejde do učebny a ptá se dětí: „Vy jste teď měly prázdniny, tak mi řekněte, jestli jste neviděly, že se něco nového staví.”
Přihlásí se Anička a říká: „Na rohu Národní třídy se staví nový supermarket.”
Později, když už vyvolá všechny ostatní žáky, vyvolá učitelka i Pepíčka a ten povídá: „Na rohu Václaváku se staví novej bordel.”
A holky už jdou ze třídy, jak jim paní učitelka řekla.
„Počkejte,” řve za nimy Pepíček, „vždyť jsou postavené teprve základy!”
Učitelka k dětem: „Kdo mi vyjmenuje aspoň tři Shakespearova díla?”
Hlásí se jediné, Pepíček a ač se učitelka bojí, že to bude nějaká sprosťárna jako vždy, nezbyde jí, než Pepíčka vyvolat.
„Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské a Zkrocení zlé ženy.”
„Výborně, Pepíčku, mile jsi mne překvapil. Jak si to, prosím tě, pamatuješ?”
„Podle pánského přirození, paní učitelko.”
„???”
„Když je to 10 cm, tak je to Mnoho povyku pro nic. Když 15, tak je to Sen noci svatojánské a když 20, tak Zkrocení zlé ženy.”
„A co když je to 30?” ptá se zvídavě učitelka.
„To už není Shakespeare, paní učitelko. To je Neruda - Kam s ním?!”
Přijde Pepíček do školy s monoklem na pravém oku. Učitelka se ptá: „Kde ses popral?”
„Prosím, já jsem nemohl spát a vrtěl jsem se. Tatínek se zeptal, jestli spím. Řekl jsem, že ne. Tak mi tatínek jednu vrazil, abych spal.”
Podruhé přišel s monoklem na levém oku a situace se opakovala. Potřetí když přišel zbitý, učitelka mu říká: „Zase jsi mluvil, viď...”
„Naopak - byl jsem zticha, když se tatínek zeptal, jestli spím. Tak on říkal: Mámo, tak jedem. A já se zeptal, kam.”
Paní učitelka ve druhé třídě na základní škole povídá: „Děti, kdo z vás mi řekne, co hezkého dělal včera po škole?”
Přihlásí se Pepíček: „Včera jsem si hrál s Aničkou na písečku.”
„Výborně, Pepíčku,” chválí hо kantorka. „Jestli napíšeš na tabuli správně slovo PÍSEK, tak ode mě dostaneš koláček a můžeš hо hned sníst.”
Pepíček uspěl a už dlabe koláček. Přihlásí se Anička: „Včera jsem si hrála s Pepíčkem na písečku.”
Učitelka na to: „No krása, Aničko. Jestli napíšeš správně na tabuli slovo HRA, i ty dostaneš koláček.”
Anička napsala a dostala koláček. Ze zadní lavice se najednou přihlásí cikán Dežo a spustí: „Včera jsem si chtěl hrát s Pepíčkem a Aničkou na písečku, ale nepustili mě a házeli po mě kameny.”
„No to je smutné, Dežko,” uzná učitelka. „Ale ty máš taky šanci získat koláček, pokud správně napíšeš na tabuli větu TO JE DO NEBE VOLAJÍCÍ RASOVÁ DISKRIMINACE!”
Ptá se učitel dětí ve škole, jestli znají nějaké dráždidlo. Mařenka se přihlásí a povídá: „Cibule.”
„Správně, Mařenko.”
Přihlásí se Toníček: „Pepř.”
„Správně, Toníčku.”
Pak se přihlásí Pepíček, starý sprosťák, a povídá: „Píča.”
A učitel na to: „Pepíčku, to už je moc, píšu ti poznámku a zítra ji přineseš podepsanou.”
Druhý den sedí Pepíček v úplně poslední lavici. Učitel si pomyslí, že je to kvůli poznámce, že ji asi nemá podepsanou. Podívá se do žákovské, ale poznámka je podepsaná, a tak se ptá: „Pepíčku, poznámku máš podepsanou, tak proč sedíš tak vzadu?”
A Pepíček na to: „Víte, pane učiteli, náš táta říkal, že jestli si myslíte, že to není dráždidlo, tak jste asi teplouš a radši dál od vás.”
Ptá se ve škole učitelka, kdo unese kolik melounů. Hlásí se pár dětí, mezi nimy i Pepíček, ale toho učitelka nevyvolá, protože to je známý sprosťák.
„Tak třeba ty, Mařenko.”
„Já unesu jeden.”
„A jak to uděláš?”
„Dám si hо pod rameno.”
„Unese někdo víc než jeden meloun?”
Pořád se hlásí Pepíček a pár dalších.
„Tak třeba ty, Kačenko.”
„Já unesu dva. Jeden si dám pod levé a jeden pod pravé rameno.”
„Unese někdo víc než dva melouny?”
Už se hlásí jen Franta a Pepíček, a tak učitelka vyvolá Frantu.
„Tak co, Franto, kolik uneseš melounů?”
„Tři.”
„A jak?”
„Jeden si dám pod pravé rameno, jeden pod levé a třetí si napíchnu na ptáka...”
Učitelka se rozčiluje, že je i Franta tak sprostý a ptá se, jestli někdo unese víc než tři melouny. Už se hlásí jenom Pepíček, a tak hо učitelka vyvolá.
„Tak kolik jich, Pepíčku, pobereš?”
„Pět.”
„Marjá panno, jak to uděláš?”
„Jeden si dám pod pravé rameno, jeden pod levé rameno a na ptáka si napíchnu Frantu, kterej pobere tři...”
Vrátí se Dežo ze školy a chlubí se mamince: „Dnes jsme se učili počítat do tří a já uměl do čtyř. Je to tím, že jsem cikán?”
„Ne,” odpoví matka, „to je tím, že jsi inteligentní.”
Druhý den zase: „Dnes jsme se učili první písmenka - A, B a C. A já uměl i D a E. Je to tím, že jsem cikán?”
„Ne,” chválí hо cikánka, „to je tím, že jsi inteligentní.”
Třetí den: „Mami, dnes byl ve škole pan doktor a všichni jsme se museli svléknout. Všichni hо měli takového malého, jen já hо měl mnohem většího. Je to tím, že jsem inteligentní?”
„Ne,” povídá máma, „to je tím, že ti je jedenadvacet!”
První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakira Suzukiho z Japonska. Hodina začíná a učitelka prohlásí: „Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky. Kdo řekl: Dejte mi svobodu, nebo mě zabte?”
Ve třídě hrobové ticho, jen Suzuki zvedne ruku: „Patrick Henry, 1775, Filadelfie.”
„Výborně, Suzuki. A kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: „Abraham Lincoln, 1863, Washington.”
Učitelka se podívá na žáky a pokárá je: „Stydím se za vás. Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: „Polib mi, zasranej Japončíku!”
„Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: „Generál McArthur, 1942, Guadalcanal, a Lee Iacocca, 1982, při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída ztichne, jen zezadu se ozve: „Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: „Kdo to byl?!”
Suzuki okamžitě odpovídá: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v průběhu oběda, 1991, Tokio.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: „Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: „A dost! Kdo to byl teď?!”
Suzuki bez mrknutí oka: „Bill Clinton Monice Levinské, Oválná pracovna Bílého domu, Washington, 1997.”
Další ze studentů se postaví a zařve: „Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: „Valentino Rossi, 2002, Velká cena motocyklů, Brazílie.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí. Otevřou se dveře a vejde ředitel: „Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!”
Suzuki: „Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu, 2003, Praha.”