Vtipy ze života

Nejoblíbenější vtipy v této kategorii
Jdou tři muži za sebou do nebe a svatý Petr se začíná ptát, jak umřeli.
První povídá: „Přijdu si takhle o dvě hodiny dřív domu z práce a chci nachytat nevěrnou manželku. Prohledám celý byt, a najednou vidím jen konečky prstů na balkóně na zábradlí. Tak se naštvu, vezmu kladivo a toho nevděčníka sem bacil kladivem do prstů. No ten se samozřejmě pustil. Naneštěstí dole stěhovali matrace. Ten chlap teda spadnul na matraci a ještě tak buzerantsky zamával, jako že je všechno v pohodě. Tak jsem vzal ledničku a hodil jsem jí po něm. No a z té radosti, že jsem hо zabil, jsem dostal infarkt.“
Druhý povídá: „Zalejvám si takhle kytky v osmém patře. Jedna byla trošku dál, tak jsem se naklonil, no a ta konev plná vody mě nějak převážila a už jsem letěl dolů. Naštěstí jsem se chytnul zábradlí u balkonu ve čtvrtým patře. Najednou přiběhnul nějakej blbec s kladivem a praštil mě to prstů. Naštěstí dole stěhovali matrace a tak jsem spadnul do nich. Akorát, že pak po mě ten chlap hodil lednici. No a tak jsem umřel.“
Třetí povídá: „Sedím si takhle nahý v lednici....
Vtipy ze života
Vtipy ze života Rodinné vtipy Vtipy o Silvestru
Nejnespravedlivější věcí na životě je způsob, jakým končí. Život je těžký, zabírá Vám spoustu času a co dostanete na konci? Smrt. To je nějaká odměna?
Představte si, že by to šlo obráceně:
Nejdřív zemřete. Potom nějaký čas žijete v domově důchodců, dokud Vás nevyrazí, protože jste moc mladí. Dostanete zlaté hodinky a půjdete na 40 let do práce, kam budete chodit do té doby, než budete dost mladí na školu. Pak už to jede jako po másle - alkohol, holky, drogy, večírky... Vysoká škola, střední škola, základka. Stanete se dítětem, hrajete si, nemáte žádnou zodpovědnost. Stanete se miminem. Postupně zapomenete chodit a vrátíte se do bříška. Posledních devět měsíců vás máma bude nosit a nakonec skončíte jako... оrgаsмus!
Vtipy o škole Vtipy ze života Vtipy o Narkomanech
Vtipy ze života Studentské vtipy
Vtip velmi dlouhý, o tom, jak ruský mužik, malý a podlomený, potkal v lese slavného ruského bohatýra Čurilu Plenkoviče a zažili spolu příjemnou chvíli.
Uprostřed širé ruské stepi, na kraji vesničky Smolenka, jen coby čtyři dny povozem do Malinovky a pak měsíc do Moskvy, seděli spolu na lavičce pod břízkami děd a vnuk. Radovali se tiše spolu z krásy zapadajícího slunka, omamné vůně kvetoucích polušek a teplého vánku na tvářích. Náhle klouček zpozorněl, na chvíli zadumal se a pak rozvážně povídá: „Dědečku… povězte… znal jste Čurilu Plenkoviče?“ Starý děd se jen zhluboka nadýchl, zadíval dlouze do dáli a řekl: „Ech… tak ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? víš, Váňuško, to máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsem Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, potkal. Stalo se to takhle. Jel jsem tehdy z trhu v Lipovjance, slepičku i s kuřaty prodal jsem, i měl jsem dobrou náladu, a tak jsem si zpíval a radoval se pří pohledu na ten boží svět. Mohl jsem být tak na půl cesty, uprostřed nehlubokého lesa, když tu znenadání můj oslík zastaví a nechtěl jít dál. Už jsem hо chtěl pobídnout ostřeji, když tu, kousek po pěšině proti mně, zašustilo listí, ozval se zvuk kopyt a zpoza keře pomalu vyjel na svém krásném, velikém koni v překrásném postroji Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr. Kouká mi do očí, míří na mě kuší a jeho kůň pomalu přijde až na kousek ke mně. Překvapením ani nemuknu, jen hledím vzhůru na ty oči a čekám, co bude. Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, si mě chvíli měřil a pak najednou silným hlasem povídá: ,Dolů z osla, dědku!‘ No co budu povídat, Váňuško.
Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil, a nevypadal, že žertuje, tak jsem z toho osla slezl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, jen hluboce zamručel do svých mohutných vousisek a povídá: ‚Gatě dolů, dědku!‘ No co budu povídat, Váňuško. Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil, nevypadal, že žertuje… tak jsem si ty gatě stáhl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, zase jen cosi zamručel do vousů a povídá: ‚Pořádně se vyser, dědku!‘ No, co budu povídat? Váňuško.. mně se ti vůbec nechtělo. No nechtělo se mi ani trošku. Jenže to víš, jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje… tak jsem si tam na pěšině přidřepl a na tom místě jsem se vysral. A teď si to představ, Váňuško, Čurila Dlenkovič slavný ruský bohatýr, koukne na mě, pak na to hovno, jen se tak ušklíbne a povídá: ‚A teď to hovno pěkně sežer, dědku!’
Váňuško! No co? Co budu povídat, Váňuško? Jak mně se ale strašně nechtělo! Váňuško, jak mně se nechtělo! Hrozitánsky se mi nechtělo! Jenže to víš… jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje… tak jsem to hovno sežral! No v tu chvíli, Váňuško, v tu chvíli se dal Čurila Dlenkovič, slavný ruský bohatýr, do hurónského smíchu! Huba široko otevřená, zuby vyceněné, vousisko se celé třese a vůkol lesem nese se jeho halasný řehot. Prsa jak zvon se pod zbrojí nadýmají, smíchy nemůže popadnout dech, jistě i pár šišek ze stromů popadalo, div se mu slzy nezačaly koulet po tvářích… A tu náhle vidím, jak mu od samého smíchu vypadla kuše z ruky na zem. I lekl jsem se, že vystřelí, ale nevystřelila. Vjel do mě blesk, a než si toho Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, vůbec stihl všimnout, skočil jsem po ní, popadl ji a namířil na něj. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, se s chropotem přestal smát a zvážněl. Upřeně mi kouká do očí přes hledí kuše, měří si ten železný hrot i mou ruku na spoušti a všude je najednou ticho jak v hrobě. Chvíli tak na sebe koukáme, já si pak olíznu rty, natáhnu nosem a povídám: ,Dolů z koně, bohatýre!‘ No, to víš, Váňuško. Nechtělo se mu. Ne, ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, z toho koně pomalu slezl. Chvíli koukám, jak tam tak stojí, a pak povídám: ,Gatě dolů, bohatýre!‘ No co ti budu povídat, Váňuško.
Nechtělo se mu. Opravdu ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji… tak si Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, ty gatě stáhl. Byl to pohled přenáramný, to je jistá věc, Váňuško. Tak jsem si hо chvíli prohlížel a pak povídám: ,Pořádně se vyser, bohatýre!‘ Váňuško… jak jemu se nechtělo! Jak jemu se hrozitánsky nechtělo! Ani trošku! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji… tak si tam Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, na pěšině přidřepl a na tom místě se, pěkně po bohatýrsku, vysral. Chvíli na něj koukám, chvíli na to hovno, a pak povídám: ‚A ted‘ to hovno, bohatýre, pěkně sežer!‘ Váňuško! No co? Co ti mám povídat?!
Kdybys viděl, jak jemu se ale strašlivě nechtělo! Hrozitánsky! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak to hovno sežral! Váňuško… jak bych to… víš… takový pohled… no to ani není slov, co by popsala ten pohled! Takový pohled jeden nevidí za celý život! Tak směšný pohled to byl, Váňuško, že to nešlo ovládnout. Já jsem se ťi tam v tom lese rozřehtal na celé kolo, div se mi břich neroztrhl! Tak jsem se smál! Až jsem v tom velkém smíchu zapomněl, že držím kuši! Upustil jsem ji, kuše vystřelila, ale ten drnčivý zvuk, jak se šíp zabod do prvního stromu, ten mě rychle vzpamatoval! Popadl jsem osla za ohlávku a rozběhl se kolem zkoprnělého Čurily Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, pryč po pěšině! Uháněli jsme jako o život a ani nevím jak, před setměním jsem v pořádku dojel domů. Nu… a ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? To máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsme spolu dobře povečeřeli.
Ps. Čurila Plenkovič není žádné smyšlené jméno. Tento bohatýr skutečně vystupuje v ruských bylinách i v jimi inspirované sbírce Ohlas písní ruských, kterou roku 1829 vydal F. L. Čelakovský.
Vtipy ze života Vtipy o cyklistech
Vtip kratší, ale ještě pořád dlouhý, kdy se zasmějete, protože vám to připomene váš život!
Chlápek jde po newyorské ulici, mávne – a hned je tu stand by taxík. Vleze dovnitř a taxikář Benny Koppelman si pochvaluje:
„Jste jak Moše Glikman. Ten taky vždycky, když jsem potřeboval rito, tak se znenadání objevil.“
„Kdo že?“ ptá se chlápek taxikáře.
„Ale, jeden maník, co měl vždycky štěstí. Asi jak vy, když jste teď potřeboval taxi a já tu hned byl. Takhle to bylo u Mošeho Glikmana pořád.“
„No… dobře, ale občas se taky objeví trochu té smůly, ne?“
„Ne však u Mošeho Glikmana. Byl to klikař, navíc fantastický atlet a v golfu, no, kam se na něj hrabal Arnold Palmer. Kromě toho zpíval božský baryton v opeře a tančil líp než Fred Astaire. Měl jste hо slyšet, jak hrál na piano, skoro jako sám George Gershwin.“
„To zní, jako by to byl pěkný mens, co?“
„Nemlich tak. Paměť měl jako computer, dokázal si pamatovat járcajt u kdekoho, znal všechno, co se týkalo vína, jídel, gastronomie, dokázal si zapamatovat všechno. Ne jako já; vyměňoval jsem jednou pojistky, a ve všech okolních barácích rázem nastal black-out!“
„Wow, byl to asi machr, co?“
„Jasně, a vždycky znal i nejkratší cestu nebo zkratku a věděl, kde se dají čekat dopravní zácpy.“
„Mmm, moc lidí tohle zná.“
„… a taky věděl, jak zacházet s ženskýma, jak to zařídit, aby se cítily fajn; nikdy ženské neukázal záda a už vůbec ne, když byla v maléru. A jak se epes oblékal! Pane, vždycky poslední móda a šaty bez poskvrnky. Boty vždycky naleštěné.“
„Evidentně okouzlující člověk, ten Moše Glikman. Kdy jste hо viděl naposledy?“
Abych pravdu řekl, nikdy jsem Mošeho Glikmana neviděl ani nepotkal.“
„Ksakru, tak jak to, že o něm to všechno víte?!“
„Inu, vzal jsem si vdovu po Mošem Glikmanovi.“
Vtipy ze života
Vtipy ze života Vtipy o autech a řidičích