Paní učitelka se ve škole ptá dětiček, jaký hezký dáreček by si přály k Vánocům. Dětičky se hlásí ostošest a třepetají ručkama. Paní učitelka vyvolá Toníčka, který se hlásí nejusilovněji.
Toníček radostně vyskočí a už s rozzářenýma očkama vypráví: „Paní učitelko, já bych si přál traktor s velikým valníkem, aby se mi na něj vešlo hodně písku, až si budu hrát za barákem na pískovišti.”
„No vidíš, Toníčku, to je moc hezké přání a jistě se ti splní.”
Pak si všimne, že i Mařenka se hlásí, div si ručku neutřepe, a tak vyvolá i ji. A Mařenka ze sebe hned vysype, až se u toho zajíká: „Paní učitelko, já bych si přála velikou panenku - mrkací, mluvící a ještě aby uměla chodit.”
„No, Mařenko, to je také moc hezké přání. I tobě se jistě splní.”
A tak vyvolává další a další děti, které se snaživě hlásí a dětičky se chlubí svými přáními. Najednou si paní učitelka všimne, že Pepíček v poslední lavici zamračeně sedí, jako jediný se nehlásí a evidentně má paní učitelku na háku.
„Ale Pepíčku, copak ty? Ty nemáš žádné přání?”
„Mám!”
„A copak ty by sis tedy přál?”
„No, paní učitelko, když už to teda musí bejt, tak já bych si přál k Vánocům syfilis.”
„Cože, Pepíčku? No to snad nemyslíš vážně!”
„Ale jo. Když totiž budu mít syfla, chytne to ode mě ségra, od ségry táta, od táty máma a od mámy to chytne pan sоusеd. A tomu to, hajzlovi, přeju, protože mi včera schoval koloběžku.”
0