Vtip velmi dlouhý, o tom, jak ruský mužik, malý a podlomený, potkal v lese slavného ruského bohatýra Čurilu Plenkoviče a zažili spolu příjemnou chvíli.
Uprostřed širé ruské stepi, na kraji vesničky Smolenka, jen coby čtyři dny povozem do Malinovky a pak měsíc do Moskvy, seděli spolu na lavičce pod břízkami děd a vnuk. Radovali se tiše spolu z krásy zapadajícího slunka, omamné vůně kvetoucích polušek a teplého vánku na tvářích. Náhle klouček zpozorněl, na chvíli zadumal se a pak rozvážně povídá: „Dědečku… povězte… znal jste Čurilu Plenkoviče?“ Starý děd se jen zhluboka nadýchl, zadíval dlouze do dáli a řekl: „Ech… tak ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? víš, Váňuško, to máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsem Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, potkal. Stalo se to takhle. Jel jsem tehdy z trhu v Lipovjance, slepičku i s kuřaty prodal jsem, i měl jsem dobrou náladu, a tak jsem si zpíval a radoval se pří pohledu na ten boží svět. Mohl jsem být tak na půl cesty, uprostřed nehlubokého lesa, když tu znenadání můj oslík zastaví a nechtěl jít dál. Už jsem hо chtěl pobídnout ostřeji, když tu, kousek po pěšině proti mně, zašustilo listí, ozval se zvuk kopyt a zpoza keře pomalu vyjel na svém krásném, velikém koni v překrásném postroji Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr. Kouká mi do očí, míří na mě kuší a jeho kůň pomalu přijde až na kousek ke mně. Překvapením ani nemuknu, jen hledím vzhůru na ty oči a čekám, co bude. Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, si mě chvíli měřil a pak najednou silným hlasem povídá: ,Dolů z osla, dědku!‘ No co budu povídat, Váňuško.
Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil, a nevypadal, že žertuje, tak jsem z toho osla slezl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, jen hluboce zamručel do svých mohutných vousisek a povídá: ‚Gatě dolů, dědku!‘ No co budu povídat, Váňuško. Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil, nevypadal, že žertuje… tak jsem si ty gatě stáhl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, zase jen cosi zamručel do vousů a povídá: ‚Pořádně se vyser, dědku!‘ No, co budu povídat? Váňuško.. mně se ti vůbec nechtělo. No nechtělo se mi ani trošku. Jenže to víš, jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje… tak jsem si tam na pěšině přidřepl a na tom místě jsem se vysral. A teď si to představ, Váňuško, Čurila Dlenkovič slavný ruský bohatýr, koukne na mě, pak na to hovno, jen se tak ušklíbne a povídá: ‚A teď to hovno pěkně sežer, dědku!’
Váňuško! No co? Co budu povídat, Váňuško? Jak mně se ale strašně nechtělo! Váňuško, jak mně se nechtělo! Hrozitánsky se mi nechtělo! Jenže to víš… jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje… tak jsem to hovno sežral! No v tu chvíli, Váňuško, v tu chvíli se dal Čurila Dlenkovič, slavný ruský bohatýr, do hurónského smíchu! Huba široko otevřená, zuby vyceněné, vousisko se celé třese a vůkol lesem nese se jeho halasný řehot. Prsa jak zvon se pod zbrojí nadýmají, smíchy nemůže popadnout dech, jistě i pár šišek ze stromů popadalo, div se mu slzy nezačaly koulet po tvářích… A tu náhle vidím, jak mu od samého smíchu vypadla kuše z ruky na zem. I lekl jsem se, že vystřelí, ale nevystřelila. Vjel do mě blesk, a než si toho Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, vůbec stihl všimnout, skočil jsem po ní, popadl ji a namířil na něj. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, se s chropotem přestal smát a zvážněl. Upřeně mi kouká do očí přes hledí kuše, měří si ten železný hrot i mou ruku na spoušti a všude je najednou ticho jak v hrobě. Chvíli tak na sebe koukáme, já si pak olíznu rty, natáhnu nosem a povídám: ,Dolů z koně, bohatýre!‘ No, to víš, Váňuško. Nechtělo se mu. Ne, ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, z toho koně pomalu slezl. Chvíli koukám, jak tam tak stojí, a pak povídám: ,Gatě dolů, bohatýre!‘ No co ti budu povídat, Váňuško.
Nechtělo se mu. Opravdu ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji… tak si Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, ty gatě stáhl. Byl to pohled přenáramný, to je jistá věc, Váňuško. Tak jsem si hо chvíli prohlížel a pak povídám: ,Pořádně se vyser, bohatýre!‘ Váňuško… jak jemu se nechtělo! Jak jemu se hrozitánsky nechtělo! Ani trošku! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji… tak si tam Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, na pěšině přidřepl a na tom místě se, pěkně po bohatýrsku, vysral. Chvíli na něj koukám, chvíli na to hovno, a pak povídám: ‚A ted‘ to hovno, bohatýre, pěkně sežer!‘ Váňuško! No co? Co ti mám povídat?!
Kdybys viděl, jak jemu se ale strašlivě nechtělo! Hrozitánsky! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak to hovno sežral! Váňuško… jak bych to… víš… takový pohled… no to ani není slov, co by popsala ten pohled! Takový pohled jeden nevidí za celý život! Tak směšný pohled to byl, Váňuško, že to nešlo ovládnout. Já jsem se ťi tam v tom lese rozřehtal na celé kolo, div se mi břich neroztrhl! Tak jsem se smál! Až jsem v tom velkém smíchu zapomněl, že držím kuši! Upustil jsem ji, kuše vystřelila, ale ten drnčivý zvuk, jak se šíp zabod do prvního stromu, ten mě rychle vzpamatoval! Popadl jsem osla za ohlávku a rozběhl se kolem zkoprnělého Čurily Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, pryč po pěšině! Uháněli jsme jako o život a ani nevím jak, před setměním jsem v pořádku dojel domů. Nu… a ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? To máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsme spolu dobře povečeřeli.
Ps. Čurila Plenkovič není žádné smyšlené jméno. Tento bohatýr skutečně vystupuje v ruských bylinách i v jimi inspirované sbírce Ohlas písní ruských, kterou roku 1829 vydal F. L. Čelakovský.
0