Skip to main content
Mojžíš sešel z hory na špatné straně. Nikde nikdo, tak se vydal jedním směrem a po několika týdnech konečně došel k osadě, kde na poli pracoval muž a ten Mojžíšovi vysvětlil, že je ve Španělsku. Mojžíš s sebou samozřejmě pořád měl kamenné desky s deseti přikázáními a docela se těšil, až se jich zbaví. Tak se zeptal, jestli by ten Španěl o nějaká nestál, a dává příklad: „Tak třeba, nepožádáš manželky bližního svého.”
„Ne, tak to nepůjde,” odvětí farmář. „Vždyť já každou chvíli obšťastňuju pekařovu ženu, moje manželka si to občas rozdá s řezníkem a moje vdaná dcera, ta skoro s každým hostem, co se tu objeví. Víte, my Španělé jsme trošku moc horkokrevní na taková přikázání.”
Mojžíš se tedy zeptal na směr a vydal se zpátky do Palestiny. Po pár stech kilometrech už hо moc bolely ruce, tak se pokoušel udat nějaké to přikázání v Itálii.
„Třeba tady jedno, nepokradeš!”
„Ne, vy snad nevíte, kde jste?!” diví se italský rolník. „Vždyť já nemám snad jedinou věc, kterou bych neukradl, a neznám nikoho, kdo by si věci opatřoval jakkoliv jinak. Radši se spakujte a zmizte!”
Po dalších pár stech kilometrech natrefí Mojžíš na židovského pastevce a nabízí mu, jestli nechce nějaká přikázání. Žid se zeptá: „A co to stojí, takové přikázání?”
„Nic, to je úplně zadarmo!”
„No, to je báječné! Já si jich vezmu všech deset!”
„Drahý, rozbila se nám pračka,” oznamuje muži, když se vrátí večer z práce, ženuška. „Dokážeš ji opravit?”
„Ne,” odpoví chlap.
„A taky se rozbila mikrovlnka,” pokračuje manželka. „Tu opravit umíš?”
Pán zase, že ne.
„A televize,” říká paní. „Tu už snad nějak dovedeš dát do pořádku, ne?”
„Ne,” povídá chlápek zase.
„Kčertu!” rozčílí se manželka. „Je vůbec něco, co dokážeš opravit?!”
„Ano,” odvětí manžel. „Písemky.”