Skip to main content
Paní učitelka se ptá Pepíčka: „Jaké je to zvíře - je černé a má čtyři nohy?”
„Pes!”
„No dobře, ale mohla by to být třeba i kočka. A řekni, jakého znáš hnědého ptáka?”
„Orel!”
„Dobře, ale mohl by to být i jiný pták. Třeba takový vrabec, ten je taky dohněda.”
Pepíček jde do protiútoku: „A paní učitelko, teď vy. Co je to - když se to strká dovnitř, je to tvrdé a suché, a když to jde ven, je to měkké a vlhké?”
Učitelka se neudrží a vlepí mu facku. Pepíček na to: „Ano, rozumím, to by taky mohlo být - ale jinak je to žvýkačka!”
První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakira Suzukiho z Japonska. Hodina začíná a učitelka prohlásí: „Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky. Kdo řekl: Dejte mi svobodu, nebo mě zabte?”
Ve třídě hrobové ticho, jen Suzuki zvedne ruku: „Patrick Henry, 1775, Filadelfie.”
„Výborně, Suzuki. A kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: „Abraham Lincoln, 1863, Washington.”
Učitelka se podívá na žáky a pokárá je: „Stydím se za vás. Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: „Polib mi, zasranej Japončíku!”
„Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: „Generál McArthur, 1942, Guadalcanal, a Lee Iacocca, 1982, při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída ztichne, jen zezadu se ozve: „Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: „Kdo to byl?!”
Suzuki okamžitě odpovídá: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v průběhu oběda, 1991, Tokio.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: „Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: „A dost! Kdo to byl teď?!”
Suzuki bez mrknutí oka: „Bill Clinton Monice Levinské, Oválná pracovna Bílého domu, Washington, 1997.”
Další ze studentů se postaví a zařve: „Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: „Valentino Rossi, 2002, Velká cena motocyklů, Brazílie.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí. Otevřou se dveře a vejde ředitel: „Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!”
Suzuki: „Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu, 2003, Praha.”
Paní učitelka se ve škole ptá dětiček, jaký hezký dáreček by si přály k Vánocům. Dětičky se hlásí ostošest a třepetají ručkama. Paní učitelka vyvolá Toníčka, který se hlásí nejusilovněji.
Toníček radostně vyskočí a už s rozzářenýma očkama vypráví: „Paní učitelko, já bych si přál traktor s velikým valníkem, aby se mi na něj vešlo hodně písku, až si budu hrát za barákem na pískovišti.”
„No vidíš, Toníčku, to je moc hezké přání a jistě se ti splní.”
Pak si všimne, že i Mařenka se hlásí, div si ručku neutřepe, a tak vyvolá i ji. A Mařenka ze sebe hned vysype, až se u toho zajíká: „Paní učitelko, já bych si přála velikou panenku - mrkací, mluvící a ještě aby uměla chodit.”
„No, Mařenko, to je také moc hezké přání. I tobě se jistě splní.”
A tak vyvolává další a další děti, které se snaživě hlásí a dětičky se chlubí svými přáními. Najednou si paní učitelka všimne, že Pepíček v poslední lavici zamračeně sedí, jako jediný se nehlásí a evidentně má paní učitelku na háku.
„Ale Pepíčku, copak ty? Ty nemáš žádné přání?”
„Mám!”
„A copak ty by sis tedy přál?”
„No, paní učitelko, když už to teda musí bejt, tak já bych si přál k Vánocům syfilis.”
„Cože, Pepíčku? No to snad nemyslíš vážně!”
„Ale jo. Když totiž budu mít syfla, chytne to ode mě ségra, od ségry táta, od táty máma a od mámy to chytne pan sоusеd. A tomu to, hajzlovi, přeju, protože mi včera schoval koloběžku.”
Jednou takhle učitelka říká třídě: „Děcka, každý pátek vám dám jednu otázku a kdo ji správně zodpoví, nemusí v pondělí do školy a bude mít dlouhý víkend.”
První pátek se učitelka zeptá, kolik je zrnek písku na pláži. Samozřejmě nikdo neví. O týden později je otázkou, kolik je hvězd na nebi. Zase nic. Pepíček už šílí po dlouhém víkendu, tak zapřemýšlí a ve čtvrtek večer doma vezme dvě slonovinové koule z kulečníku, nabarví je na černo a přibalí si je do aktovky.
V pátek na poslední hodině zrovna učitelka ohlašuje, že vysloví otázku na tento týden, když ty koule Pepíček vysype na podlahu. Koule na kachlíkách hlučně poskakují uličkou k tabuli, celá třída samozřejmě lehne smíchy. Učitelka se zarazí a pak povídá: „Tak, kdo je ten vtipálek s těma černejma koulema?”
Načež Pepíček vstane a triumfálně prohlásí: „Bill Cosby, nashledanou v úterý!”