Skip to main content
Sedí dva ožralí chlapi v hospodě, totálně na šrot, 10 piv, 5 rumů a tak... a jeden z nich povídá: „Poslouchej, já mám takovou schopnost, že dokážu ovládat cizí myšlenky.”
A ten druhý na to: „Ale to je blbost, kecáš...”
„Tak pojď ven a já ti to ukážu.”
Tak jdou ven a zastaví se před jedním barákem a ten první říká: „Tak hele, teď se chvilku zamyslím a budu se soustředit a pak se otevře tamto okno a vypadne odtamtud televize.”
„Ha ha, to určitě.”
„Tak sleduj.”
Stojí, přemýšlí, sbírá energii, soustředí se... a najednou se otevře ono okno a vypadne z něj televize.
„To je blbost,” odsekne ten druhý. „Tos měl dopředu domluvené.”
„Tak dobře,” pokrčí rameny první. „Teď ukaž nějaké okno a já to udělám znovu.”
Tak mu ukáže okno a ten první se postaví a soustředí se, sbírá energii, myšlenky... a nic.
„Vždyť jsem to říkal, žes kecal!” raduje se druhý.
„Tak počkej, ještě jednou.”
Tak zase stojí, přemýšlí, sbírá energii, soustředí se... a zase nic.
„Jasně, žes kecal, měls to domluvené!”
„Tak naposledy,” řekne první a zase se soustředí, přemýšlí, sbírá myšlenky, energii...
Najednou se otevře to okno, vyleze z něj chlápek s červenýma očima a zařve: „Kurva, já tu televizi fakt nemám!”
Tři fotrové vysedávají u piva v hospodě. Vesele popíjejí točenou dvanáctku a když dojde řeč na jejich potomky, jeden říká: „Chlapi, to mi nebudete věřit, ale ten můj syn, to je ale rošťák... Žena měla sraz s těma husama od ní ze školy, nebo co, a tak jsem měl synka na starosti. To jsem takhle tlačil kočárek po šmajdavý zóně a vzpomněl jsem si, že by bylo dobrý koupit nějaký jídlo, abychom večer nechcípli hlady. Tak jsem zaparkoval kočárek, a protože jsem u trafiky předtím koupil dva kartony marlborek, hodil jsem je do kočáru a šel koupit ten žvanec. Nekecám, vrátil jsem se, čumím do kočáru, kočár zeblitej až na chodník, dítě zelený jak sedma. A cigára nikde! Tak nevím, kdo hо takhle vychoval...”
A druhej na to: „To mně něco připomíná... Taky jsem byl sám doma se synem. Budou mu dva, nebo pět? Teď fakt nevím... Holku si stará vzala s sebou někam ke tchyni, k tý čarodějnici. Kluk, jako by mně z voka vypad, chce se pořád vozit v kočáru... Ten až vyroste, určitě mě rozfláká fáro, už to vidím! Už se mně to pěkně sype, no, kde jsem to ale přestal? Jo, a tak jsem s ním jel ten jeho kočárek trochu oprášit do města. Cestou jsme se stavili pro tři flašky rumu, to jsem chystal pití na večer, máma se měla do večera vrátit a já jsem chtěl jít s kámošem slavit ten jeho rozvod. Ale cestou jsem si vzpomněl na to, že nemám zaplacenou složenku, tak jsem hodil flašky do kočáru, zabrzdil jsem hо před poštou, a šel vyřídit ty hovadiny. Chlapi, no nevěřil jsem svým očím, když jsem se vrátil... Kočár převrácenej, všechno poblitý, lidi okolo čuměli jak politici. No a když jsem taky uviděl ty prázdný láhve, řeknu vám, ten kluk je po mně. Pěknej syčák to je!”
A třetí se směje: „No, když vás tak poslouchám, tak vyprávíte o těch svejch synáčcích samé hezké věci. Ale ten můj, to je ještě větší číslo! Přišel jsem takhle jednou domů z práce, utahanej jako pes, a chci se v klidu najíst. Koukám na stůl a tam seděl můj kluk a honil si ptáka. Než jsem mu stačil vynadat, že má na to ještě dost času, cáknul mně to do ksichtu a smál se: Tady máš, co ti dlužím, a teď vypadni!”
Přijde opilý muž domů a povídá své ženě: „To bys nevěřila, kde jsem byl. Byl jsem ve Zlatým baru.”
„Zlatým baru?” ptá se manželka.
„Jo, je tam všechno zlatý. Jsou tam zlatý dveře, lustr, podlaha a dokonce i mušle.”
Manželka tomu nevěří, a tak se ráno podívá do Zlatých stránek a hledá pod písmenem Z bary. Najde Zlatý bar a zavolá na jeho číslo. Ptá se: „Dobrý den, je tam Zlatý bar?”
„Ano, tady je Zlatý bar, co si přejete?”
„Je pravda, že máte zlaté dveře?”
„Ano, máme zlaté dveře.”
„A máte taky zlatý lustr?”
„Samozřejmě, máme i zlatý lustr.”
„Máte i zlatou podlahu?”
„Ano, máme zlatou podlahu.”
„A zlaté mušle máte?”
Ve sluchátku je najednou ticho a po chvíli se ozve: „Karle, mám tady stopu na toho chlapa, co se ti včera vyčůral do saxofonu.”
Sedí chlapík na baru a všimne si na polici sklenice od okurek plné stokorun. Ptá se barmana, na co tam ty prachy jsou. A ten vysvětluje: „To je taková soutěž. Dáte stovku a když splníte tři úkoly, je sklenice vaše.”
„Ale co, zkusím to,” pomyslí si už podnapilý chlap a dá barmanovi stovku.
„No, tak za prvé musíte vypít půl litru tequily na ex. Za druhé, máme na dvorku vzteklýho pitbula s bolavým zubem, ten mu musíte vytrhnout. A za třetí, nаd námi bydlí osmdesátiletá bába, která ještě nikdy neměla chlapa, a s tou se musíte vyspat,” vyjmenuje barman úkoly a nakonec podotkne: „Upozorňuju vás, že se ještě nikdo nedostal dál jak přes první úkol, takže hodně štěstí.”
Chlap bez mrknutí oka vypije tequilu a ožralý se vypotácí na dvorek. Odtud se chvíli ozývají zvuky zápasu a potom strašné vytí. Po nějaké době do baru vpadne náš chlapík uválený, otrhaný, vítězně se rozhlédne po přítomných a s kuráží zvolá: „Tak, a kde je ta bába s tím bolavým zubem?”