Tři fotrové vysedávají u piva v hospodě. Vesele popíjejí točenou dvanáctku a když dojde řeč na jejich potomky, jeden říká: „Chlapi, to mi nebudete věřit, ale ten můj syn, to je ale rošťák... Žena měla sraz s těma husama od ní ze školy, nebo co, a tak jsem měl synka na starosti. To jsem takhle tlačil kočárek po šmajdavý zóně a vzpomněl jsem si, že by bylo dobrý koupit nějaký jídlo, abychom večer nechcípli hlady. Tak jsem zaparkoval kočárek, a protože jsem u trafiky předtím koupil dva kartony marlborek, hodil jsem je do kočáru a šel koupit ten žvanec. Nekecám, vrátil jsem se, čumím do kočáru, kočár zeblitej až na chodník, dítě zelený jak sedma. A cigára nikde! Tak nevím, kdo hо takhle vychoval...”
A druhej na to: „To mně něco připomíná... Taky jsem byl sám doma se synem. Budou mu dva, nebo pět? Teď fakt nevím... Holku si stará vzala s sebou někam ke tchyni, k tý čarodějnici. Kluk, jako by mně z voka vypad, chce se pořád vozit v kočáru... Ten až vyroste, určitě mě rozfláká fáro, už to vidím! Už se mně to pěkně sype, no, kde jsem to ale přestal? Jo, a tak jsem s ním jel ten jeho kočárek trochu oprášit do města. Cestou jsme se stavili pro tři flašky rumu, to jsem chystal pití na večer, máma se měla do večera vrátit a já jsem chtěl jít s kámošem slavit ten jeho rozvod. Ale cestou jsem si vzpomněl na to, že nemám zaplacenou složenku, tak jsem hodil flašky do kočáru, zabrzdil jsem hо před poštou, a šel vyřídit ty hovadiny. Chlapi, no nevěřil jsem svým očím, když jsem se vrátil... Kočár převrácenej, všechno poblitý, lidi okolo čuměli jak politici. No a když jsem taky uviděl ty prázdný láhve, řeknu vám, ten kluk je po mně. Pěknej syčák to je!”
A třetí se směje: „No, když vás tak poslouchám, tak vyprávíte o těch svejch synáčcích samé hezké věci. Ale ten můj, to je ještě větší číslo! Přišel jsem takhle jednou domů z práce, utahanej jako pes, a chci se v klidu najíst. Koukám na stůl a tam seděl můj kluk a honil si ptáka. Než jsem mu stačil vynadat, že má na to ještě dost času, cáknul mně to do ksichtu a smál se: Tady máš, co ti dlužím, a teď vypadni!”
Matematik, právník a doktor se baví, zda je lepší mít manželku, nebo milenku. Právník říká, že lepší je milenka, protože rozvod dá práci. Doktor říká, že lepší je manželka, protože pomáhá snižovat stres.
Matematik říká, že lepší je mít manželku i milenku, protože manželka si bude myslet, že je u milenky, milenka si bude myslet, že je u manželky... a on si bude moci v klidu dělat nějakou matematiku.
Manželský pár večeří v jedné luxusní restauraci v Hollywoodu, když k jejich stolu přijde naprosto úžasná krásná mladá dívka, políbí muže a řekne mu, že hо uvidí o něco později, otočí se na podpatku a odejde. Manželka konečně nabere dech z tohoto překvapení a koktá: „Kdo... co to bylo?”
„Oh, ona,” odpovídá manžel, „to je má milenka.”
Manželka: „Tímhle již všechno končí! Chci rozvod!”
„Dobře, to chápu,” nonšalantně odpovídá manžel, „ale musím tě upozornit na naši předmanželskou smlouvu. Když se rozvedeš, no to pak nebudou žádné výlety do Dubaje, nákupy v Paříži, dovolená v Cancúnu, Porsche v garáži a žádné kapesné. Ale to je tvé rozhodnutí - jak chceš.”
Manželka přemýšlí, když do této restaurace vstoupí manželův bratranec s krásnou mladou sexbombou. Manželka se ptá svého muže: „Kdo to přichází s tvým bratrancem?”
„To je přeci jeho milenka, to každý ví,” odpoví manžel.
Manželka se k němu přitulí a říká: „Ale ta naše je daleko mladší a daleko krásnější.”
Tři známí - právník, programátor a umělec - probírají problematiku milenek. Umělec povídá: „Pánové, ta vášeň je ohromně inspirativní a zrovna tak riziko, že na to manželka přijde.”
Právník to rozebírá odborně: „No, podle mého z toho koukají jen problémy. Skončí to rozvodem, alimenty a nakonec možná i vyhazovem z práce.”
A programátor se usměje a říká: „Je to ta nejlepší věc na světě, zvlášť když o tom manželka ví. To si totiž potom myslí, že jsem s milenkou, milenka si myslí, že jsem s manželkou, a já můžu v klidu celou noc dělat!”
Skot Patrick Bamberry se dověděl, že mu jeho žena byla nevěrná, tak zažádal o rozvod. Marně hо prosila, ať jí odpustí, že už to nikdy neudělá, manžel byl neoblomný. Ale jen do té chvíle, než řekla: „A taky musíš zvážit, Patricku, kolik takový rozvod stojí!”
Tu se teprve manžel zarazil, vzal ji do náruče a řekl: „Polib mě, miláčku! Tobě člověk prostě musí odpustit...”