Skip to main content
Přijde takhle rabín do baru, ve kterém všichni tančí a bezvadně se baví. Dojde k barpultu a ptá se číšníka, jestli si může odskočit. V tu chvíli celý bar ztichne a všichni se dívají k pultu. Číšník povídá: „No, opravdu si nemyslím, že byste měl.”
„Prosím vás, proč ne?”
„No, víte, vedle umyvadla je socha mladé nahé dámy, která je kryta jen jedním fíkovým listem.”
„No a? Prosím vás, člověka, jako jsem já, taková socha vůbec nezajímá.”
Tak mu číšník ukázal, kterým směrem jsou záchody. Rabín se tam ihned vydal. Když se po pár minutách vrátil, všichni už zase tancovali a bavili se. Tak jde k baru a zas se ptá číšníka: „Prosím vás, já tomu nerozumím. Když jsem přišel, všichni se bezvadně bavili, ale najednou ztichli, a teď se zas baví a tancují...”
„Teď, když jste jedním z nás, můžu vám něco nalít?”
„Počkejte, já tomu pořád nerozumím!”
„To máte tak. Pokaždé, když někdo nadzvedne ten fíkový list, tady v místnosti zhasnou světla. Takže, co si dáte?”
„Poslechnou, Bondy. Co by dělali, kdyby jich v poušti přepadl lev?”
„Vzal bych kvér a zastřelil hо.”
„Ale co, kdyby kvér neměli?”
„Tak bych vytáhnul pistoli.”
„Pistol by taky neměli.”
„Potom bych vzal dýku a probod bych hо.”
„Co kdyby neměli ani dýku?”
„Sundal bych kožich a nacpal mu hо do chřtánu.”
„Prosím jich, Bondy, v poušti, v tom hicu, a kožich?”
„Poslechnou, Khon, komu vlastně voni fanděj? Mně, nebo tý bestii?”
To takhle jednou seděli pánové Abeles, Kohn a Roubíček v hospodě u piva a hráli mariáš. Seděli tam už dlouho, byli příjemně napití a hra se jim líbila. Pan Abeles zrovna rozdával. On tedy zase zrovna rozdával, protože byl hrozně roztržitý, a Kohn s Roubíčkem toho zneužívali a vždycky, když dohráli a začali se o hře bavit, jeden nebo druhý se chopil karet, složil je do balíčku a podal Abelesovi, aby rozdal. A ten si je vzal a rozdal. Šlo to takhle celou noc, až někdy o půl páté ráno se najednou Abeles zarazil uprostřed rozdávání, chvilku přemýšlel a pak povídá: „Pánové, nerozdávám já náhodou podruhé?”