Byl jednou jeden mejdan. Slavilo se až do rána. Když byli všichni oslavenci řádně pod parou, napadlo jednoho z nich, že by si mohli zalyžovat. Tak vytáhl lyže a začal v paneláku jezdit po schodech.
Byla neděle ráno a jedna babička šla z kostela. Protože na schodech se blbě házejí obloučky a babička rozvášněnému lyžaři nechtěla nebo nestihla uhnout, stalo se něco, co se nemělo stát. Babička zůstala ležet pod schody v nepříliš dobrém stavu. Oslavenci jí pochopitelně zavolali sanitku, a pokračovali dál s pitím.
Když už konečně dopili a potom taky vystřízlivěli, pokusili se zjistit, kam nešťastnou babičku odvezli. Šli se zeptat do nejbližší nemocnice: „Prosím vás, nepřivezli vám sem ráno tu a tu paní?”
„Jo tu? Tak tu odvezli rovnou do blázince, říkala, že ji někdo v paneláku srazil na lyžích.”
Babička, paní kněžna a Barunka jedou v kočáře. Náhle je přepadnou loupežníci.
„Všechny ven!” zvolá vůdce bandy.
„Ale paní kněžna snad ne,” namítne babička, „je to dáma.”
„Řekl jsem všechny, tak všechny!” neustoupí zlosyn, načež zavelí: „Všechny vysvléct do naha!”
„Ale Barunka snad ne,” říká kněžna, „je to mladá dívka.”
„Řekl jsem všechny, tak všechny!” zase na to loupežník neústupně. „Tak, a teď vás všechny znásilníme!”
„Ale babičku snad ne,” povídá Barunka, „je to stará paní.”
„Drž hubu,” okřikne ji babička. „Řekl všechny, tak všechny!”
Jednou takhle před pár desítkami let cestoval jeden obchodník s baseballovými čepicemi napříč Asií. Jednou večer musel přespat pod širým nebem. Našel si tedy na pláni veliký mangovník a v jeho stínu se v podvečer uvelebil. Když se ráno probudil, s hrůzou zjistil, že je jeho batoh prázdný. Pak se podíval nahoru a kouká, že strom je plný opic, které mají na hlavách jeho čepice... Vztekle na ně zařval a ony na něj zavřeštěly. Udělal na ně pár děsivých obličejů a zjistil, že v tom jsou opice nedostižné. Hodil po nich kamenem a ony hо zasypaly nezralými mangy. Došlo mu, že o čepice asi přišel, a tak vztekle praštil tou svojí o zem. A hle, ty blbé opice taky vzaly čepice a hodily s nimi o zem. Chlápek nezaváhal a rychle je všechny sebral, nacpal do batohu a šup, mazal pryč.
O padesát let později se vnuk tohohle pána, toho času pokračovatel rodinné čepičářské tradice, vydal stejnou cestou do Asie. I on si ustlal pod stejným stromem a i jeho ráno čekalo nemilé překvapení. Chvíli bezradně koukal na strom na opice a pak si vzpomněl na příběh, který mu vyprávěl jeho dědeček, a řekl si, že ty čepice dostane zpátky. Tak začal na opice mávat, ony mávaly na něj. Dělal na ně dlouhý nos a ony na něj taky. Začal tancovat, ony taky začaly poskakovat na větvích. Zatahal se za uši, ony se taky zatahaly na uši. Praštil svojí čepicí o zem - a jedna z opic seskočila se stromu, došla k němu, vrazila mu dvě facky a povídá: „Heh, myslíš, ty troubo, že jseš jedinej, kdo měl dědečka?”