Přijde za otcem pětiletý synáček a ptá se, co je to politika. Jak bych ti to vysvětlil, přemýšlí otec. Podívej se, to je jako u nás doma: Já jsem kapitalismus. Já vydělávám peníze a nosím je domů. Maminka, to je socialistická vláda. Ta mi peníze vezme, něco si nechá a zbytek přerozdělí podle svého uvážení. Naše služebná, to je dělnická třída. Ta pracuje a my jí za to platíme. Dědeček, to jsou odbory, ten dává pozor, aby dělnická třída nebyla vykořisťovaná. Ty sám jsi lid. Pro tebe to všechno všichni děláme. A tvůj malý roční bratříček, tak to je naše společná budoucnost. Rozumíš tomu? Chlapeček se dlouze zamyslí a pak řekne: Zatím ještě nevím, nechám si to projít přes noc hlavou. V noci se probudí zápachem, protože jeho malý bratříček se pokakal. Zajde tedy do pokoje rodičů. Tam spí jenom maminka a nejde probudit. Chlapec jde tedy do pokoje služky. A tam vidí tatínka, jak si se služebnou právě hezky užívá. Ani jeden si malé postavičky nevšimne. Chlapeček se smutně otočí a za rohem uvidí dědečka, jak se zájmem pozoruje oknem tatínka se služebnou. Ani dědeček si hо nevšimne. Chlapeček se rozpláče a jde si lehnout. Ráno se hо tatínek ptá: Tak už víš, co je to ta politika? A chlapec smutně odpoví: Už to vím, ale je to trochu jinak, než jsi říkal včera. A jak, prosím tě? No, kapitalismus zneužívá dělnickou třídu. Odbory tomu nečinně přihlížejí, zatímco socialistická vláda tvrdě spí. Lid je všemi ignorován. A naše společná budoucnost leží ve sračkách.
Na smrtelné posteli leží 80letý milovaný manžel, otec, dědeček. Blíží se jeho poslední chvíle na tomto světě a kolem něj se shromáždila celá rodina, tj. žena, všechny děti, skoro všechna vnoučata a dokonce i několik pravnoučat. Všichni soucitně a v tichu čekají, až přijde ta chvíle.
Náhle se dědeček probere a povídá: „Povím vám, mí nejbližší, své největší tajemství. Já jsem se ve skutečnosti nikdy nechtěl oženit a založit rodinu. Měl jsem všechno. Rychlá auta, krásné ženy, mnoho přátel a bohaté konto. Ale jednoho dne mi přítel řekl: ‚Ožeň se a založ rodinu, protože ti nebude mít kdo podat poslední sklenici vody, až budeš na smrtelné posteli a budeš mít žízeň!’ A tak jsem se oženil a radikálně tak změnil svůj život. Večerní diskotéky s krásnými ženami nahradilo sledování seriálu s manželkou. Autem jsem vás, děti moje, vozil do školy a ze školy a na společnou dovolenou k moři. Peníze z konta se rozplynuly na vaše studia, děti moje. Krásné dny svobody odnesl vítr. A teď, když ležím na smrtelné posteli, víte, co je nejhorší?”
„Co, tatínku náš drahý?” ptají se všichni.
„Nemám, kurva, žízeň!”