Slováci vyrobí jadernou zbraň. Dzurinda říká: „Tak ji někde vyzkoušíme. Pošleme ji na USA, ti se rychle ozvou...”
Vystřelí tedy na Ameriku a čekají na odezvu. Nic.
Dzurinda tedy povídá: „Asi to spadlo někam do pouště, Amerika je přeci jen velká. Vystřelíme tedy na New York, toho už si určitě všimnou.”
New York je tedy srovnán se zemí, ale opět žádná odezva.
„To není možný. Zaměříme tedy přímo Bílý dům, to už nemůžou přehlídnout,” povídá Dzurinda a vystřelí tedy třetí raketu.
Zase nic.
Nechápavě tedy volá Dzurinda Bushovi: „Nazdar Georgi, jak se máš? Vysvětli mi, jak je možný, že jsme na vás poslali tři atomovky a vy jste si toho vůbec nevšimli?”
A Bush odpovídá: „Jen počkej, ty zmrde, až vás najdeme na mapě!”
První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakira Suzukiho z Japonska. Hodina začíná a učitelka prohlásí: „Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky. Kdo řekl: Dejte mi svobodu, nebo mě zabte?”
Ve třídě hrobové ticho, jen Suzuki zvedne ruku: „Patrick Henry, 1775, Filadelfie.”
„Výborně, Suzuki. A kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: „Abraham Lincoln, 1863, Washington.”
Učitelka se podívá na žáky a pokárá je: „Stydím se za vás. Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: „Polib mi, zasranej Japončíku!”
„Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: „Generál McArthur, 1942, Guadalcanal, a Lee Iacocca, 1982, při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída ztichne, jen zezadu se ozve: „Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: „Kdo to byl?!”
Suzuki okamžitě odpovídá: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v průběhu oběda, 1991, Tokio.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: „Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: „A dost! Kdo to byl teď?!”
Suzuki bez mrknutí oka: „Bill Clinton Monice Levinské, Oválná pracovna Bílého domu, Washington, 1997.”
Další ze studentů se postaví a zařve: „Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: „Valentino Rossi, 2002, Velká cena motocyklů, Brazílie.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí. Otevřou se dveře a vejde ředitel: „Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!”
Suzuki: „Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu, 2003, Praha.”
Jeden trumpetista natáčel soundtrack k filmu, dělal to poprvé v životě a hodně hо to bavilo, obzvlášť proto, že tam byla dvě dlouhá, složitá sóla.
Po dvou dnech natáčení ve studiu se ptá producenta, kdy bude moci vidět výsledek. Producent mu s omluvou vysvětlil, že ten film je z kategorie pornografických, a řekl mu, ve kterém nočním klubu bude první promítaní. O měsíc později tedy chlápek přišel do toho klubu, kabát s ohrnutým límcem a černé brýle, posadil se do zadní řady vedle dvou postarších manželů, kteří také vypadali, že se snaží vypadat jinak. Promítání začalo a byla to ta nejdrsnější pornografie, grupáče, sadomaso, a v půlce se tam dokonce objevil pes. Během chvilky se ten čokl sexuálně spojil s každým účastníkem včetně chlapů. Na muzikanta to už bylo moc. Začervenal se a povídá těm manželům vedle sebe:
"Já jsem tady jen kvůli té muzice."
A ta ženská povídá:
"My jsme se přišli podívat na našeho pejska..."
Bývalý prezident Reagan zemře a jde do nebe. Stojí v nebeské bráně a Svatý Petr hо vítá. "Vaše jméno, prosím?" zjišťuje světec.
"Ronald Reagan," zní odpověď.
"Máte na to nějaký důkaz?" ptá se Sv. Petr.
"Důkaz, jak důkaz?" diví se Reagan. "Já jsem Ronald Reagan, bývalý prezident USA. Koukejte mě pustit do nebe!"
"Bez důkazu vás nemohu vpustit," na to Svatý Petr.
"A o jakém důkazu to mluvíte?" ptá se Reagan.
"Například," vzpomíná Sv. Petr, "pamatuji si, že když přišel Mozart, dali jsme mu klavír. Za deset minut měl napsaný krásný koncert. Hned jsme viděli, že je to Mozart, tak jsme hо vpustitli do nebe. Když sem přišel Picasso, dali jsme mu štětec, pár olejových barev, plátno a v momentě nakreslil krásný obraz. Poznali jsme, že se jedná o Picassa a tak jsme hо hned vpustili do nebe."
Reagan se podívá na Sv. Petra a povídá:
"Mozart a Picasso? Kdo je to?"
Svatý Petr trhne palcem přes rameno a povídá:
"V pořádku, jste Reagan, běžte dovnitř."
Tři prezidenti - Bush, Klaus a Putin - jsou na návštěvě u Boha. Každý má právo zeptat se na jednu věc. Bush se ptá: „Bože, řekni mi, budou Američané někdy šťastní?”
„Ano, můj synu, budou, ale ne za tvého života,” odpoví Bůh.
Klaus se ptá: „Bože, budou Češi někdy šťastní?”
„Ano, můj synu, budou, ale ne za tvého života,” odpoví Bůh.
Putin se ptá: „Bože, a budou Rusové někdy šťastní?”
„Ano, můj synu, budou, ale ne za mého života,” odpoví Bůh.