Mistr volá na Ukrajince, který přišel žádat o místo na stavbě: „Hej Ruse, a umíš ty vůbec mluvit německy? Víš, jsme německá firma a Němci si na to potrpí.”
„Da, da.”
„No dobře, tak přijď zítra,” kývne hlavou mistr, „a počítej s tím, že si tě ráno ještě trochu prozkouším.”
Druhý den před šestou je už Ukrajinec na stavbě a mistr hо zkouší, jak slíbil.
„Tak povídej, wie heisst du?”
„Co to, to já neumět!” divoce máchá rukama Ukrajinec.
„Ale vždyť jsi včera říkal da, da..., a víš, že tě jinak nemůžu vzít!”
„Da, říkal, ale na to, že Němci potrpět na jazyk...”
Mladý Žid si přisedne v rychlíku ke staršímu pánovi, rovněž Židovi, a po několika minutách jízdy se hо zeptá: „Řeknou mi, prosím, kolik je hodin?”
Starší Žid mlčí a neodpovídá, tak si mladší pomyslí: „Zřejmě cizinec.”
Zopakuje svou otázku německy, anglicky, francouzsky a v jidiš. Ale starší Žid na nic nereaguje. Těsně před cílovou stanicí vstoupí do vagónu průvodčí a oznámí: „Blíží se konečná, budeme vystupovat.”
Starší Žid povídá: „Děkuji, pane průvodčí.”
Mladý se na něj rozhořčeně obrátí: „Se mnou, člověkem stejné víry nekomunikujou a s průvodčím ano?”
Starší Žid klidně odpoví: „Podívají, mladý muži. Vy jste se mě zeptal, kolik je hodin. Kdybych vám odpověděl, zeptal byste se mě, kam jedu. Oba víme, kde tento vlak končí, tak byste to hned uhodl. A určitě byste se chtěl u mě ubytovat na noc. A vzhledem k tomu, že mám doma hezkou dceru, určitě byste si s ní chtěl něco začít. A uznají sám - můžu já dát svou jedinou dceru Židovi, který nemá své vlastní hodinky?”
Setkají se ministři financí Německa, Polska a česka. Ministr Německa u nás důchodce dostane 2500,- EUR. Z toho mu na daních sebereme 1500,- Eur, co děla z těmi 1000,- je nám jedno. Polsky ministr u nás důchodce dostane 3500,- Zlotý. Z toho mu vezmeme 3000,- zlotý, co z těmi zbylýma 500,- Zlotý dělá, je nám jedno. Ministr česka říká u nás důchodce dostane 15000,- Kč na daních zaplatí 25000,- Kč a kde vezme těch 10000,- Kč je nám jedno.
Jeden vojín si před bitvou stěžoval seržantovi, že nemá pušku. Seržant povídá: „Vojíne, tady máte násadu od koštěte. Věřte mi, stačí, když namíříte na nepřítele a řeknete: Ratata вuм! A uvidíte, že to bude stejné, jako kdybyste měl pušku.”
Protože se na vojně nadřízeným neodporuje, vojín se chopí násady a zalehne v zákopu. Brzy vypukne německý útok. Pěšáci se ženou po pláni. Náš vojín pečlivě namíří, řekne: „Ratata вuм!” A vida, nepřátelský pěšák se chytne za břicho a složí se k zemi.
Po pár minutách je bitevní pole prázdné. Jen jeden německý voják jde pomalu směrem k britským zákopům. Vojín míří: „Ratata вuм!” A nic!
Znovu zamíří: „Ratata вuм!” A zase nic.
Vojín, už na pokraji hysterie, řve dokola: „Ratata вuм!” Zuřivě mává násadou od koštěte, ale pořád nic.
Němec vyšplhá na předprseň zákopu, kopne vojína do hrudi a ten se složí. Poslední, co slyší, je, jak Němec klidně povídá: „Vrrrr, tank tank!”