Židovské anekdoty a vtipy o Židech
„Představěj si, Kohn, já vám takhle jednou sedím v zahradní restauraci, když si vtom ke mně přisedla taková pěkná dívenka. Tak jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, potom jsme navštívili kino, odtud jsme přešli do baru na skleničku, pak jsem ji pozval k sobě domů a tam jsme se třikrát, představěj si, Kohn, třikrát jsme se pomilovali.”
„Já jim úplně věřím, že seděli v zahradní restauraci, i to, že si k nim přisedla dívenka (i když, chudinka, asi musela mít šedej zákal), věřím jim i to, že byli spolu na zmrzlině, i u nich doma, věřím jim i to, že se spolu třikrát pomilovali, ale co jim nemůžu věřit, Roubíček, nemůžu jim věřit to, že byli spolu v kině!”
„Himlhergot, Kohn, když mi věřej, že jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, že jsme šli do baru, pak jsem ji pozval k sobě domů a dokonce i to, že jsme se tam třikrát pomilovali, proč mi ausgerechnet nevěřej, že jsme byli spolu v kině?”
„To když voni, Roubíček, ještě mohli třikrát, to ještě žádný biografy neexistovaly!”
Kupé rychlíku jedoucího z Prahy do Brna, zcela sám sedí starší vousatý pán. Vlak zastavil v Kolíně a když se znovu dával do pohybu, otevřeli se dveře a do kupé vpadla asi tříletá holčina, plácla sebou a řvala. Za ní tam vletěl asi pětiletý kluk, který rovněž řval a byl pohlavkován starým Židem, jenž nadávaje usedl na sedadlo.
Starý pán vyskočil a rozhodně povídá: „Pane, jsem strašně nervózní!”
„Co je mi do toho, že sou voni nervózní,” odseknul Žid.
„Povídám, že jsem strašně nervózní a neodejdete-li okamžitě s těmi dětmi pryč, způsobím vám velkou nepříjemnost!”
„Nepříjemnost? Cha! Cha! Mojí starý se narodily dvojčata, a mám za ní přijet do Prahy - sed sem si do vlaku do Brna, holka se mi pokadila, kluk sežral jízdenky, tak jakou mi voni můžou udělat nepříjemnost?!”
Roubíček a Kohn jdou na trh. Cesta je dlouhá a vede bažinatou krajinou. Co chvíli přeskočí přes cestu žába. Roubíček povídá Kohnovi: „Když jednu žábu chytneš a sníš, dostaneš ode mě 100 korun.”
Kohn se dlouho nerozmýšlí, popadne žábu a v mžiku ji má v útrobách. Roubíček s velkým sebezapřením zaplatil prohranou sázku. Po trhu se oba vracejí stejnou cestou zpět. Roubíček, který nemůže zapomenout na prohraný peníz, se ptá Kohna: „Ty, Kohn, dáš mi také 100 korun, když jednu žábu sním?”
„Nu, pročpak ne,” odpověděl Kohn.
Roubíček se vrhl po žábě a v okamžiku se ztratila v jeho ústech. Kohn vrací dle úmluvy 100 korun. Oba jdou zamyšleni cestou dál... Delší ticho přeruší Roubíček dotazem: „Ty, Kohn, řekni mi, proč jsme ty žáby vlastně žrali?”
Kohn dostane dopis z berňáku, a tak se jde poradit s rabínem.
„Rabi,” povídá, „mám problém. Dostal jsem dopis z berňáku a nevím, co dělat. Ptal jsem se svého přítele Abrahama Roubíčka a ten povídal, že si mám zajít k Levimu a koupit si to nejkrásnější oblečení a pak jít na berňák. Myslí si, že pak si na berňáku budou myslet, že takový džentlmen by nikdy nepodváděl. Ale pak jsem byl i u Samuela Stříbrného a ten povídal, že se mám obléci jako chudák. Prý si na berňáku pomyslí, že na takovém chudém muži si nic nevezmou.”
Rabín chvíli přemýšlí a pak povídá: „Poslouchej, Kohne, dám ti radu, kterou dávám nevěstám na svatební noc. Běž si někam koupit sеxy spodní prádlo - je úplně jedno, jak vypadáš, stejně tě ojebou!”
Potkají se Khon s Roubíčkem a Khon říká: „Tak jak, Roubíček, co je nového?”
A Roubíček odpoví: „Ale chudák moje tchyně, už to má taky za sebou.”
Khon na to: „Ale nehovořej, vždyť ani nevím, že by měla funus!”
„Ale vždyť taky neměla,” říká Roubíček. „Chtěli jsme ušetřit, tak jsme ji zakopali doma na zahradě.”
Přijdou na zahradu a Khon se při pohledu na holou zadnici trčící ze záhonu zhrozí: „Poslechnou, Roubíček, to jste ji nemohli zahrabat hlouběji?!”
A Roubíček odpoví: „Víte, Khon, možná maj pravdu, vypadá to sice trochu neesteticky, ale víte, jak se do toho nádherně staví kolo?”
„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”