Anekdoty a vtipy o práci a povoláních, Vtipy o práci a povoláních
Nový ředitel přebírá místo po starém a ten mu radí: „Sekretářku si určitě nech. Když si budeš chtít zasouložit, stačí, když jí řekneš, že chceš napsat dopis do Singapuru a ona ukojí všechny tvé choutky.”
Nový ředitel se rozhodne, že to hned druhý den vyzkouší. Zavolá si ji k sobě a povídá: „Helenko, chtěl bych napsat dopis do Singapuru.”
„Omlouvám se, pane řediteli, ale teď nemůžu,” odpoví mladá, atraktivní žena. „Mám v psacím stroji červenou pásku.”
Po několika dnech k němu přijde a oznamuje: „Pane řediteli, už můžeme ten dopis do Singapuru napsat. Konečně jsem vyměnila pásku.”
„Už není třeba,” odvětí ředitel. „Zvládl jsem to ručně.”
Sekretářka spráskne ruce: „Ach, kdybych věděla, že je to tak naléhavé, mohli jsme to vyřídit ústně!”
Zedník volá stavbyvedoucímu: „Pane šéf, dnes fakt nemůžu přijít do práce. Bolí mě hlava, břicho a celej se cejtím takovej oslabenej.”
Vedoucí mu říká: „Počkej, Tondo, neblbni, máme frmol, víš, že tě dneska opravdu potřebuju. Víš, co já dělám v případě, kdy je mi podobně? Řeknu manželce, ať mi hо vykouří a hned je mi líp a do práce dojdu. Zkus to taky!”
Za dvě hodiny volá zedník znovu: „Šéfíku, za chvíli jsem v rachotě. Udělal jsem přesně to, co jste mi poradil a cejtím se jak rybička. Jo a máte moc krásnej barák...”
V kanceláři po posledním diktátu - sekretářka hupsne šéfovi na klín a hladí hо za ušima. Důvěrností přibývalo a nakonec se usnesli, že odjedou k ní domů. Tam to oba správně rozpálili v posteli. Po delší chvíli se šéf zvedne, podívá na hodinky a prohlásí, že musí okamžitě odejít. Než odejde, ptá se ještě sekretářky, jestli nemá křídu.
„Jakou křídu?” diví se milenka.
„No prostě kus křídy!”
Sekretářka se podívala do svého krejčovského šuplíku, křídu našla, a tak mu ji dala. Když přišel šéf domů, už hо tam čekala žena s otázkou: „Kde jsi byl tak dlouho?!”
On jí v rychlosti vysvětluje: „Sekretářka mi v kanclu hupsla na klín, tak jsme jeli k ní a v posteli to pořádně rozpálili, no a tak jsem přišel pozdě.”
Žena se na něj zašklebí a odpoví: „Ty starý chlubile, byl jsi zase na kulečníku! Ještě máš křídu za uchem!”
Čáp se jen tak prochází u jezera a najednou vidí šneka, jak si to šine ven z nedalekého lesa.
„Šneku,” civí na něj, „kam tak chvátáš?”
A šnek na to: „Ale, do lesa přijeli berňáci, tak zdrháme. To víš, já mám barák, moje má barák, děti mají baráky - zdrháme.”
Čáp neváhá a mizí taky. Jak tak utíká, potká medvěda.
„Čápe,” říká brtník udiveně, „kam jdeš?”
„Ale, medvěde,” stěžuje si čáp, „do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám. To víš, já si žiju na vysoký noze, moje si žije na vysoký noze, děti si žijou na vysoký noze - zdrháme.”
Medvěd se lekne a taky prchá. Potká krtka: „Medvěde, kam zdrháš?”
„Ale, krtku,” zahučí medvěd, „do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám. To víš, já mám kožich, moje má kožich, děti mají kožichy - zdrháme.”
Krtek neváhá, popadne rodinu a prchají také. Jak tak hrabou, prohrabou se až do zoo, přímo do klece s paviány. A ten největší se hned ptá: „Krtku, co tu děláš?”
„Ale, do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám,” vysvětluje krtek. „To víš, já mám nahrabáno, moje má nahrabáno, děti mají nahrabáno - zdrháme.”
Pavián na něj chvíli zamyšleně kouká a potom povídá: „Že se na to nevysereš, podívej se na nás. Já mám holou prdel, moje má holou prdel, děti mají holou prdel - a stejně jsme skončili za mřížemi!”