„Aničko, zavolejte mi sem toho nového strážníka z akademie,” oznamuje své sekretářce velitel městské policie.
Pomalu se otevřou dveře a dovnitř se batolí vyjukanej kořen.
„Prosím, posaďte se,” vítá hо s úsměvem velitel.
Nováček se nejistě posadí a s rozklepanými koleny zírá do stropu.
„Tak...” Náčelník ještě urovná nějaké neposedné složky a už se plně věnuje příchozímu. „Jak se jmenujete?”
„Ehm, ehm,” odkašle si mladík, postaví se a říká: „Vláček - hů hů, letadýlko - vrm vrm, autíčko - tů tů, snaubórd - sss sss, tiráček - tudů tudů, autobusek - tůůů tůůů... Básničku mě naučila maminka, kamarádi mi říkají VLASTA!”
Americko-mexická hranice. Přijíždí chlapík na kole, na zádech naditý ruksak. Celník se ptá: „Copak máte v tom batohu?”
Chlapík na to s klidem: „Písek.”
Celník vezme batoh, otočí hо vzhůru nohama a vysype se jenom hromada písku. Celník nechápavě zírá, ale naháže písek zpátky do batohu, popřeje chlapíkovi šťastnou cestu a nechá hо jet. Druhý den zase přijede chlapík na kole, zase musí vysypat batoh, zase jenom písek. Třetí den znovu, a tak to jde rok. A pak najednou nic. Až po dvou letech se celník s tím chlapíkem náhodou potkají v baru.
Jak tak spolu sedí, klábosí a pijou, celník povídá: „Poslyš, já vím, žes tenkrát něco pašoval. Já už tam nedělám, mně už je to jedno, ale jen tak mezi námi, co to prosím tě bylo?”
Chlapík si dá doušek a opáčí: „Kola.”