Kanadský velvyslanec je na recepci v Moskvě. Dochází k přípitku, velvyslanec uchopí křišťálovou číši a obdivně říká Brežněvovi: „No, to je nádhera, odkud to máte?”
„Ale, to máme tady od těch vedle, jak se jen jmenujou. Jo, Češi, nějaké Československo.”
Konečně si připíjejí a jak velvyslanec při přípitku zvedne hlavu, všimne si nádherného křišťálového lustru. Je opět úplně nadšený.
„A to máte odkud?” ptá se znovu.
„Ale, to jsme taky dostali od těch Čechoslováků,” odpoví Brežněv.
Velvyslanec se podiví: „Ti vás ale musejí mít rádi, když vám dávají takové dary.”
„Jo, to je pravda,” přisvědčí Brežněv. „Musejí, musejí!”
Pepíček přichází první den ze školy.
„Tak co,” zajímá se otec, „jaké to bylo?”
„Fajn,” připouští dítě školou povinné, „všechno, co nám soudružka učitelka říkala, jsem pochopil, jen stále nechápu, co je to ten socialismus. Nemohl bys mi to, tati, vysvětlit?”
„Lidsky? Abys to pochopil? Tak se podívej: Byl jednou jeden velký muž, no, on vlastně nebyl moc velký, spíš malý, a ten se jmenoval Lenin. Původně se Lenin nejmenoval, ale Uljanov. A tenhle Uljanov měl kamaráda, on to vlastně žádný kamarád nebyl, ale pěkná sketa a ten se jmenoval Stalin. Co říkám Stalin, on se vlastně jmenoval Džugašvili. A tihle dva kamarádi spolu udělali Říjnovou revoluci. Vlastně to nebyla revoluce, ale puč, a nebyla v říjnu, ale v listopadu...”
Pepíček se chytá za hlavu a volá: „Jéžišimarjá, to je ale bordel!”
„Výborně,” na to otec, „tak jsi to přecejen pochopil.”