Zastaví Tatra 613 s generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem před starším domkem, kde sedí na zápraží babička. Z auta vystoupí řidič a říká: „Babičko, pusťte soudruha Jakeše k vám na záchod.”
„Nepustím,” zní rázná odpověď. „Ať jde do kopřiv!”
„Ale babičko, to je přece soudruh Jakeš. Ten nemůže jít do kopřiv, pusťte hо na záchod,” přesvědčuje ji stále řidič.
„Nepustím, ať jde do kopřiv!”
„A babičko, proč nechcete pustit soudruha Jakeše na záchod?”
„Jo, já hо pustím, on se tady vychčije a pak mi z toho udělají síň tradic a já budu chodit do kopřiv!”
Jezeďák Venca orá pole a najednou vidí na kraji lesíka malého, zeleného mužíčka. Venca je chytrej, hned si vzpomene na mimozemšťany, a tak hо jde jako přivítat na Zemi. Přijde k němu, mužíček vykulí oči a vydává podivné zvuky. Venca hо nechce vystrašit, a tak začne: „Já jsem Venca, dělám támhle v JZD a zrovna tady orám pole.”
Mužíček nic, jen ještě víc vykulí oči. Venca to zkusí ještě jednou, pomaleji: „Já - jsem - Venca, dělám - támhle - v - JZD - a - zrovna - tady - orám - pole.”
Najednou malý zelený mužíček promluví: „Já - jsem - myslivec, dělám - v - tomhle - lese - a - zrovna - tady - seruu!”
Na soudružském aktivu se rád nechá slyšet soudruh: „Pátého ledna Lenin řekl: Učit se, učit se, učit se!”
Ohromný aplaus byl utnut nacvičeným gestem řečníka, který pokračoval: „A pátého ledna Lenin řekl...”
A další citát, aplaus soudružstva. Když už uvozovací věta zazněla pošesté, strčil jeden soudruh v první řadě do souseda: „Hele, to je celkem frajer, že si ta data tak dobře pamatuje. Akorát je blbý, že jsou všechna pátého ledna.”
„Drž hubu, vole,” zašeptá sоusеd. „Ten hňup neví, co to V. I. před Leninem znamená!”
Jsou takhle Husák a Štrougal na návštěvě v Japonsku na večírku. Stoly se prohýbají nákladem rozličného jídla, všechno nádobí je ze zlata. Husák se Štrougalem závidí a Husák zašeptá: „Hele, když si každý vezmem jednu zlatou lžičku, nic neubude.”
A tak když se nikdo nedívá, Husák šup lžičku do náprsní kapsy. Štrougal se také o to pokusí, ale jak se mu stářím klepou ruce, zacinká omylem na skleničku. Všichni se samozřejmě otočí a Štrougal začne: „Vážené dámy, vážení pánové, moc bych vám chtěl poděkovat za...” atd.
Když skončí, pokusí se znovu, ale zas, jak se mu stářím klepou ruce, zacinká na skleničku, a znovu začne: „Vážení, jelikož je to tu opravdu úžasné, musím vám znovu poděkovat za...” atd.
Když se o to pokusí potřetí, zas omylem zacinká na skleničku, všichni se - už otráveně - otočí, a Štrougal začne: „Na závěr bych vám chtěl ukázat jedno české kouzlo. Dívejte se: Zlatou lžičku si zastrčím do své náprsní kapsy a z té Husákovy ji vytáhnu!”