Vtipy o národech a menšinách
„Poslyš, Móric, že ty máš nějaký techtle mechtle s naší novou telefonistkou?”
„No, no. No dobře, Bernie, mám. Ale když už jsme u toho, jsem rád, že jsem to zkusil. Musím říci, že moje žena - ve srovnání s ní - úplný nic!”
O pár týdnů později: „Poslyš, Bernie! Že ausgerechnet zase ty se motáš kolem tý naší telefonistky! Že ty s ní taky něco máš?”
„Jestli já a jestli mám? Ale, jo, trefils to, Móric. Ale, když už jsme u toho, musím ti něco říci. Tvoje žena - ve srovnání s ní - je úplný nic!”
Dva Italové emigrovali do Spojených Států, i se svými manželkami. Oba si našli místo u stejné firmy. Giuseppe večel vysedával po hospodách, ale Giovanni chodil do večerní školy, učit se americké dějiny a zlepšovat angličtinu. Po první hodině přišel ráno do práce a povídá: „Giuseppe, víš, kdo to byl George Washington?”
„Ne, to nevím.”
„No, první prezident Spojených Států. Víš, když budu chodit do té večerní školy, naučím se americké dějiny a dostanu občanství.”
O pár dní později zase ráno v práci Giovanni povídá: „Giuseppe, víš, kdo to byl Abraham Lincoln?”
„Ne, nemám tušení.”
„To byl šestnáctý americký prezident a zastřelili hо v divadle.”
Jeden kolega už nedokáže snášet prezidentskou historii a řekne: „Hej, Giovanni, víš, kdo to je Antonio Lorenzo?”
„No, to nevím!”
„Chlápek, kterej každej večer šuká tvoji starou, když sedíš ve večerní škole!”
Potkají se Khon s Roubíčkem a Khon říká: „Tak jak, Roubíček, co je nového?”
A Roubíček odpoví: „Ale chudák moje tchyně, už to má taky za sebou.”
Khon na to: „Ale nehovořej, vždyť ani nevím, že by měla funus!”
„Ale vždyť taky neměla,” říká Roubíček. „Chtěli jsme ušetřit, tak jsme ji zakopali doma na zahradě.”
Přijdou na zahradu a Khon se při pohledu na holou zadnici trčící ze záhonu zhrozí: „Poslechnou, Roubíček, to jste ji nemohli zahrabat hlouběji?!”
A Roubíček odpoví: „Víte, Khon, možná maj pravdu, vypadá to sice trochu neesteticky, ale víte, jak se do toho nádherně staví kolo?”
„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”
„Díky rychlým rukám a neuvěřitelně přesné mušce dokáži sestřelit kouřícímu chlapovi cigaretu na zem,” básní o svých pistolnických schopnostech mladý Texasan.
„Neuvěřitelné! Velkolepé!” jásají jedni.
Druzí jsou skeptičtí: „To nikdo nedokáže! Se jenom vytahuješ! Tak ukaž...”
„No dobře,” prohlásí tedy pistolník, „najde se mezi vámi nějaký dobrovolník?”
Po chvilce váhání vystoupí jeden statečný muž a uvolí se stát živým terčem. Všichni vyjdou z baru na prašnou ulici, odvážlivec si zapálí cigárko, vytahující se pistolník poodstoupí od něj na padesát metrů, pak bleskurychle vytasí svůj kanón a na zem dopadne ustřelený kousek cigarety.
Všichni na to koukají s otevřenou hubou, nemohou tomu uvěřit. Vášnivě mezi sebou diskutují. Najednou něco těžce dopadne na zem. Všichni se otočí na místo, kde ještě před chvílí stál ten odvážlivec a teď vidí, jak leží čelem v písku, kus hlavy pryč a okolo kaluž krve jako z vola.
„Sakra,” posteskne si střelec, „ještě to musím vybrousit.”